Kamzíci v Jeseníku | 1-3. 3 2025

Už bylo načase narušit stereotyp a vyrazit do hor za zvěří

SOBOTA 1. 3.

Po dlouhém pátečním dni vyrážím směr Jeseník. Původně jsem tam chtěl být už v pátek večer, ale tělo mi dalo jasně najevo, že řídit po 21. hodině – po 14 hodinách na nohou – není nejlepší nápad. Raději jsem se pořádně vyspal a vyrazil až v sobotu ráno.

Moment, kdy si uvědomím že mě čeká dobrodružství.

Cesta ubíhala klidně, ale hlavou mi běžely otázky – neprošvihl jsem něco? Nemohlo být to vynechané ráno v lese úspěšné? Jakmile jsem přejížděl kopce, realita mě rychle usadila do sedačky auta. Stopy loňských záplav byly stále viditelné. Lidé stále uklízejí bahno, odpadky, dřevo a suť ze svých domovů i zahrad. Na silnici zůstalo auto, srolované do krychle velké jako lednice. Vlastně ani nevím, co jsem čekal. Možná, že škody už nebudou tolik patrné? Nejvíc mě dostala provizorní škola z kontejnerů, kde se děti údajně skutečně učí. Byla to připomínka toho, jak křehká je jistota každodenního života.

Ještě v sobotu jsme s kamarádem Pavlem vyrazili do jeho revíru na místo, kde byla šance na kamzíky. Sním hory se pohybuji autem po vysokých kopcích, což šetří čas na průzkum i samotné focení. Auto jsme nechali několik set metrů níž a vydali se ke stráni, kde jsme doufali v nějaký úlovek. Pohyb po namrzlém terénu nebyl ideální – tvrdé podrážky a křupající cesta nám moc nenahrávaly. Procházíme krajinu, skenujeme ji dalekohledem – a nic. Až najednou, skrze termovizi, objevujeme dokonale ukrytý tmavý kus. Okamžitě fotím.

Takhle tam ležel a my ho v tom celku prostě přehlídli.

Stačily dva kroky, abych nahlédl přes horizont a dostal jsem se za toleranční vzdálenost.

V průběhu několika kilometrů nakonec potkáváme dalších deset kamzíků a na samotném konci vycházky dokonce i jelena. Zbytek dne trávíme projížděním dalších míst, kontrolou fotopastí a večer se potkáváme s přáteli v Jeseníku.

Jelen, kterého jsme vyrušili na cestě při spásání.

NEDĚLE 2. 3.

Ranní plán nevyšel dle představ. Večerní setkání s kamarády bylo vyčerpávající a pár piv mi potvrdilo mojí nevytrénovanost . Ale nebyl jsem to já, kdo ve čtyři ráno nebyl připravený – Pájovi se vstávalo ještě hůř. Upřímně? Ani já neprotestoval, když jsme ranní vycházku oželeli. Možná to zní neprofesionálně, ale pro mě jsou tyhle cesty do Jeseníků především kombinací relaxu s přáteli a dobrodružství fotolovu.

Nakonec jsme vyrazili později i s Pavlovou přítelkyní a opět narazili na několik kusů zvěře. Bohužel bylo už těsně po poledni a ostré světlo prakticky znemožňovalo udělat pěknou fotku. Na večer jsem vyrazil znovu. Sedl jsem si na stejnou stráň jako předchozí den, kde jsem měl štěstí na kamzíka. Tentokrát ale nic. Přišel jsem pozdě a zvěř už byla pryč. Ovšem, jednoho krasavce potkáváme po cestě k autu.

PONDĚLÍ 3. 3.

Bavilo mě to natolik, že jsem se rozhodl zůstat ještě o den déle. Prakticky jsem zrušil práci kvůli jednomu jedinému ránu a dalšímu pokusu. Vyrazil jsem brzy ráno, znovu na stejné místo jako včera večer. První světlo pomalu odkrývalo les, zvuky probouzející se přírody kolem mě zesilovaly. Vydržel jsem v improvizovaném krytu asi dvě hodiny, ale nic nepřišlo. V dálce jsem zahlédl lišku a pořídil alespoň dokumentační snímek. Ani Pavel tentokrát neměl úspěch – podle něj bylo v této části kopce podezřele mrtvo.

I když to nebylo nejúspěšnější ráno, tahle návštěva hor mi ohromně prospěla. Dokázal jsem si pořádně vyčistit hlavu, což mi potvrzuje i fakt, že od té doby, kdykoliv můžu, beru foťák a mířím rovnou do lesa za barákem.